Úmysly na mše svaté se v kostele sv. Anny zapisují vždy v polovině měsíce června  a prosince  na následující pololetí. Zapisujeme ve všední den, po každé mši svaté. Prosíme nechoďte v neděli. Stejně tak je to u sv. Markéty.  Není možné zapsat úmysl u sv. Anny, který se bude sloužit v kostele sv. Markéty a opačně.

K pochopení tématu úmysly na mše svaté musíme nejprve oprášit naše znalosti o modlitbě. Modlitba znamená rozhovor s Bohem. Předkládáme mu své starosti, děkujeme mu za vše dobré, co nám dává, a především mu nasloucháme. Snažíme se jen tak s ním být, dát výhradně jemu kousek svého času.
Pravá modlitba znamená předložit své starosti Pánu Bohu a u něj hledat sílu k jejich řešení. A především v tichosti naslouchat, jak své problémy máme řešit. Pravá modlitba neznamená, že se snažíme Pána Boha k něčemu přimět – třeba abychom byli bohatší nebo aby nám něco vyšlo. Byla by to magie, kdybychom předkládali Pánu Bohu své plány a mysleli si, že nějakými posty či hodinami strávenými odříkáním růženců dosáhneme svého.
Mše svatá je hlubokou formou modlitby. Je to modlitba ve společenství. V její první polovině nasloucháme Božímu slovu a v druhé polovině se pak sytíme eucharistickým chlebem. Tak jako modlitba znamená předkládat Pánu Bohu své prosby nebo díky, stejně to platí i pro mši svatou. Každý z nás můžeme donést své starosti i radosti na mši svatou. A když věřící nesou v průvodu obětní dary, můžeme všechno to, co jsme na mši svatou donesli, symbolicky Pánu Bohu položit k těmto obětním darům. Když pak v závěru mše svaté přijímáme eucharistický chléb, přijímáme v něm sílu nést své trable. Zároveň se v tu chvíli Ježíš s námi raduje z našich radostí, protože je s námi hluboce spojen.
V církvi se stalo zvykem, že každá mše svatá může být sloužena na konkrétní úmysl – ať už jako poděkování nebo prosba. Není to nic jiného než forma společné modlitby na určitý úmysl. U nás je zvykem tento úmysl číst jako poslední prosbu v přímluvách. Díky tomu, že některá rodina si zadá mši svatou na svůj úmysl, tak se ta rodina většinou sejde v kostele a někdo z ní přináší obětní dary. A to je dobře, protože se takto rodina společně za něco modlí.
A ještě je nutné dodat: Pán Bůh je daleko inteligentnější, než si myslíme. Není proto potřeba zadávat dlouhý úmysl a vyjmenovat všechny příbuzné, za které je mše svatá sloužena. Pán Bůh přece ví, zač jej prosíme. Stačí proto říci: Za tu a tu rodinu, nebo Za toho a toho zemřelého. A když si nepřejeme, aby se náš konkrétní úmysl četl, stačí jej zadat Na úmysl dárce. Mše svatá je tak sloužena na náš úmysl, o kterém víme jen my a Bůh.
Nehledejme v intencích na mše svaté ani magii, ani folklor, při kterém se při mši čtou jména našich příbuzných. Vnímejme mši svatou jako společnou modlitbu, při které Pánu Bohu předkládáme svůj úmysl. A nesoustřeďme se přespříliš na to, zdali kněz správně přečetl všechna jména, která jsme v úmyslu zadali, ale spíše na obrovský poklad, který nám svátost eucharistie přináší.